Ona ještě nespí sama v postýlce?

Malá je kontaktní miminko a razíme díky tomu i společné spaní, dokud to všem vyhovuje a bude vyhovovat. Pravděpodobně kojím za noc častěji, než kdyby spala sama v postýlce, ale to nemohu nikdy přesně říct. Pro mně je důležité, že se v noci nebudí pláčem, protože by si myslela, že je sama. Často na mně v noci přiletí ručka nebo dokonce citím jak na mně lehá. 

Před nedávnem jsem si koupila knížku S láskou o dětském spánku, a přistihávám se, že při každé stránce kývu. Když spisovatelka popisuje, jak před lety s maminkami rozebírala společné spaní, tak při souhlasu měly potřebu odůvodňovat, proč to tak je. Přistihla jsem se, že to mám značně podobně a při otázce "Tak co, už konečně spí sama?" mám nutkání se všem obhajovat. Přitom je to základní instinkt mít dítě u sebe. Aspoň tedy můj. Pocit obhajování svého rozhodnutí mám nejen v otázce společného spaní. Proč spí přes den jen u mně? Proč ji nosím jen v šátku a proč není v kočárku? Proč ji stravu nemixuju? Tak mně knížka třeba naučí i něco mimo spánek. Třeba jen odpovím: "Nespí v postýlce, spí se mnou". 

V těhotenství jsem občas měla pocit, že moje břicho je veřejný majetek. A co je malá na světě je to snad ještě horší. Už to možná vidím více, než to druhá strana myslí. To je taky možný.