Kam tak spěcháš, dítě mé

S příchodem dítěte do života na mně také padla pověstná nostalgie. Jsem občas až nesvá z toho, jak vše letí. Pamatuju si, jak jsem se nemohla dočkat toho, že se bude sama otáčet. Teď už chce sama chodit, a mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

V tomhle to příroda nevymyslela úplně nejlépe, co si budeme povídat. V první roce je tolik změn, tolik pokroků, tolik všeho. Než jsem se ze všeho vzpamatovala, už tu mám dítě, které mi rozumí (jen ignoruje), které ťapká, které si tvoří (příliš rychle) svoji osobnost a já se děsím, co vše po mně podědí. Protože .. no .. už vidím pár stejností a z nich teda nadšená nejsem :)

Mně tedy nezbývá než zamáčknout slzu a dávat dohromady první narozeninovou oslavu. A na to se už moc těším :)